Paměť je ošemetná věc. Lidé často zapomínají na to špatné a vzpomínky si nevědomky líbivě překreslují. Čím větší doba uběhla, tím zdánlivě růžovější a dokonalejší vše bylo. A nejinak je tomu u série Hitman, kde hráči zapomněli, jaké byly předchozí díly. Absolution na ně poté prý nedokázalo navázat, co se týče kvality. Pátý díl série Hitman se bere mezi fanoušky jako taková černá ovce, zářez, na který by hráči radši zapomněli a titul, jenž je proklínán jako ten vůbec nejhorší s holohlavým zabijákem s čárovým kódem. Jenže ne vše je tak jasné a pravda leží, jak už to tak bývá, někde trochu jinde.
Protože jsem sjel celou sérii v řádu několika týdnů, hezky jeden díl po druhém, můžu konstatovat, že Absolution si tahle jedovatá slova plná záště a nenávisti nezaslouží. Protože v sobě míchá ingredience z ostatních částí série. Z jedničky si bere (do jisté míry) mise rozdělené na části, z dvojky je to příběh a typy levelů, u trojky zase atmosféra (nebo minimálně pokus o ni) a ze čtyřky otevřenější svět s několika možnostmi, jak se vypořádat s cílem. Přitom na to vše vrší ještě lepší ovládání, novinky a změny, které by, čistě teoreticky, měly oživit hratelnost. Jak jde vidět, je tohle vlastně takový mišmaš, který ale na první pohled ničím výrazným nevyniká od zbytku. I proto nechápu to osočení, že tohle je jiný Hitman, než všechny zbylé hry. Není.
Častokrát čtu o linearitě. Že některé mise jsou jen o tom, dostat se z jednoho bodu do druhého na mapě prolezlé nepřáteli. Jenže to není žádná novinka! Takhle se hrály první i druhý díl. Pravda, tyto mise tam patřily k tomu spíše horšímu a nejinak je tomu tady, ale označovat to za nějakou novotu v sérii je chyba. Omylem bych nazval i to, že je zde prý svázána fantazie hráče, co se týče zabíjení cílů. Hned u první větší lokace jde vaše oběť sprovodit ze světa snad i více, než šesti různými způsoby. A podobně to je u jiných cílů, kdy dostanete různě velkou mapu a odlišné příležitosti, jak někoho zabít. Jediný rozdíl oproti takovému Blood Money v hratelnosti je ten, že tam ty mapy byly celé otevřené, velké a často prázdné, zatímco zde jsou spíše menšího rázu, ale o to více zaplněné lidmi, nepřáteli a bez nějakých výraznějších slabin, co se týče designu prostředí.
Na hráče tu čeká dvacítka misí, kdy každá je jinak dlouhá, některé jsou rozdělené na kratší kapitoly a tam naleznete jak ty otevřenější části, tak i takové, u kterých se jen potloukáte z místa na místo. Jako kdyby to skutečně z oka vypadlo druhému dílu. Podobně jako tam, i zde to má své odůvodnění. Absolution se snaží vyprávět příběh. Narativ je zde bez jakýchkoliv pochyb nejsilnější z celé série, pokouší se polidštit agenta 47 nejvíce ze všech Hitman titulů a naprosto dokonale selhává prakticky ve všem, co se týče příběhu.
Jakkoliv totiž vše začíná zajímavě – smrt Diany, převzetí zodpovědnosti za mladou dívku – velmi záhy se z toho stává fraška plná absurdit a výkonů postav, které možná patří do nějakého satirického pořadu, ale ne do titulu, jenž se bere takhle vážně. V jednu chvíli tak sledujete cutscénu, u které není nouze o napětí, jen aby se na scéně objevily hlavní záporné postavy a působí dojmem karikatur, ať už svou mluvou, kdy se skutečně nešetřilo sprostými slovy, nebo chováním, kdy jsem se co chvíli ošíval a tázal se sám sebe, zda tohle má být temné a ne spíš k smíchu. Příběh po prvních pár levelech směřuje od ničeho k ničemu, o tajemné dívce se dozvíte pár informací až ke konci hry, oba dva záporáci jsou otřesní a i 47 dělá hromadu zbytečných chyb. Četl jsem, že se tvůrci chtěli původně inspirovat hrou Max Payne 3 a můžu říct, že jsem neskutečně rád, že upustili od alkoholu a depresí, které by sžíraly tuhle mašinu na zabíjení. Jenže neupustili od všeho, což jde vidět třeba v podivné barevné stylizaci cutscén, která možná na první pohled vypadá cool, ale strašně rychle se to celé ohraje. Vrcholem příběhu budiž část s jeptiškami, která je těžká, ale parádní.
Obrovským mínusem, který mi došel až někdy ve třech čtvrtinách hraní, jsou lokace. Tvůrci se snaží, seč jim síly stačí, aby to nějak okořenili. A zpočátku se to možná i daří. Jenže na konci dne to je všechno USA. Žádné exotické lokace, žádné dechberoucí scenérie, u kterých vzít život někomu je skoro hřích. První akt ještě jakž takž jde, dokáže vykouzlit atmosféru skrz neustálý déšť, temnotu noci a nahánění našeho neohroženého hrdiny. Jenže pak v druhém aktu to celé sklouzne do neskutečných kvalitativních nížin, když se prostředí vymění za Jižní Dakotu. To tady je jen samý písek, nuda, šeď, sem tam nějaká bouda typická pro tyto končiny a když už dojde na střídačku lokace, obdržíte… laboratoře a podobná klišovitá místa.
Co se týče hratelnosti, hra má dle mě dva výrazné mínusy, které ji v mých očích srážejí až na druhé nejhorší místo v sérii (takže se nachází mezi Codename 47 a Blood Money). Tím prvním je systém ukládání. Když přejdete z jedné lokace do druhé, hra se automaticky uloží. Ale jinak lze ukládat pouze tím stylem, že naleznete checkpoint někde na mapě. Ty musíte někdy skutečně hledat, což je na nic. Stejně tak špatné je to, jak vlastně (ne)fungují. Jakmile hru uložíte a poté restartujete checkpoint, nepřátelé se objeví na původních místech. A to i ti, které jste před uložením omráčili či zabili. Cíle ale zůstanou mrtvé a vaše zbraně jsou u vás v inventáři, jenže jinak se vše vrátí do původního stavu. Je to celé matoucí a pokud se save nacházel na místě, kde si to štrádují nepřátelské hlídky, tak to vůbec nepotěší, protože tam budou zase znovu.
Druhým mínusem je instinkt. Tvůrci se pokusili upravit systém obleků a vašeho odhalení, jen aby předvedli nejhorší mechaniku z celé série. Funguje to tu podobně jako u předchozích dílů, tedy že vám oblek propůjčuje možnost promenádovat se na místech, kam byste jinak nesměli vkročit. A lidé vás nepoznají. Což je dobře. Naneštěstí to platí jen pro ty, kteří se nenachází ve vaší sociální bublině. Tzn. pokud máte na sobě oblek policisty, kuchaři nebo vědci nepoznají, že je to převlek. Jenže policisté vás prohlédnou. A to každý z nich. Tudíž se musíte buď plížit anebo aktivovat instinkt, který vám na pár sekund pomůže se skrýt před zraky čumilů. Instinkt se ale sám od sebe nedobíjí (respektive na určitou obtížnost a v určité situaci by měl, ale nepřišlo mi to), takže si ho musíte sami doplňovat skrz akce. Tou je třeba nalezení sběratelského předmětu nebo zpacifikování nepřítele a následné umístění do bedny či skříně. Jenže instinktu není nikdy dost a lze ho až příliš snadno vyplácat na banalitách a pak být na suchu po zbytek levelu.
Bohužel hra je i silně zabugovaná, já narážel na několik problémů, např. když nešla provést interakce s něčím, když se cíl zacyklil a neudělal to, co by měl (dobré půl hodiny jsem čekal, až dojde jedna žena pro kousek otráveného sushi, než jsem to vzdal…) nebo když mě někdo viděl, jak jsem někoho zabil, i když se daná osoba nacházela za zdí. Asi má rentgenový zrak.
I přes všechna ta negativa ale nechci, aby celá tahle recenze vyzněla nějak špatně vůči hře. Absolution totiž nabízí několik misí, které jsou zajímavé, originální v sérii, často plné nejrůznějších možností a i když je těch kaněk na kráse více, než by se mi líbilo, tak jsem si to po většinu času užíval. Parádní jsou třeba výzvy, jimiž je protkaný každý level a je radost je plnit a přidávají znovuhratelnost a poodhalují možnosti, jak se s hrozbami vypořádat. Ovládání je dobré, hudba dostačující a délka dvanácti hodin tak akorát.
Za sebe titul doporučuji, i když tu je několik výrazných „ale“. Pokud jste doufali v Blood Money 2, tak tohle není ono. Ale jestliže máte za sebou i starší tituly, tak Absolution jim svou hratelností zas tak velkou ostudu neudělá.
