Upřímně si už nepamatuju herní sérii, kde by byl takový rozdíl mezi prvním a druhým dílem. Když jsem dával jedničce palec dolů, trochu mě to mrzelo, protože to mohlo vyslat varovný signál, že Hitman je špatný. Dle mě tohle platí ale jen pro Codename 47, které bylo tak podivně rozkročené mezi dvěma žánry, z nichž ani jeden nezvládalo uspokojivě. Dvojka pak už naprosto jasně ví, čím chce být a jde si tvrdě za tím. Není tu místo pro pochybnosti, protože Silent Assassin je zástupcem té klasické a lidmi milované hratelnosti. S jednou jedinou výjimkou je vše o několik řádů lepší, vymazlenější a tak správně hitmanovské.
Mé nadšení začalo už v úvodní cutscéně, která navazuje na konec jedničky. Pokračovalo to skrz odhalení příběhu v SA, přes tutoriál (který je opět celkem nepovedený, ale neurazí tak moc, jako u předchozí části) a rozhodně to nekončilo první misí. Děj této hry je zajímavý, zpočátku slušně našlápnutý, jen aby se záhy upozadil a já byl lehce zklamaný. Není to nějaká hrůza, ale líbilo se mi, kam svými myšlenkami směřuje tento díl, jen aby se jich vzdal a až do samotného finále se jich ani nedotkl. Na druhou stranu se zde vrací mise navazující na sebe, což mě nesmírně potěšilo. Třeba v Rusku musíte zabít jednoho generála, což je samo o sobě parádní. Jen abyste poté v dalších misích museli poslat pod drn jeho spolupracovníky, kteří začínají panikařit. Nebo u Japonska máte nejprve vraždu, kdy do těla oběti umístíte sledovač. Protože netušíte, kde se nachází váš cíl, což je otec oběti. Pak v další misi musíte nepozorovaně proklouznout kolem hlídek v zasněžené venkovní lokaci. Následuje další mapa, u které se musíte dostat neviděni k hradu vašeho cíle a povypínat bezpečnostní opatření. A poslední mise v této části světa už vyústí samozřejmě v dostání se k cíli v onom hradě a jeho zabití.
Všechno tohle je super a bavilo mě to, protože se to tak nějak přirozeně vyvíjí. Vy máte pocit, že něco činíte svými vraždami, že se v pozadí něco děje a jste opět dokonalým plešatým andělem smrti, o němž se tu vypráví legendy a na něhož někteří nevěří, že skutečně existuje. Dokud se s ním nesetkají tváří v tvář.
Samotné mise doznaly obrovské změny, kdy lze nyní každou z nich dokončit tiše. Bez ztrát na životech civilistů, někdy i bez jediného výstřelu a není opravdu lepší pocit, než když vám hra na konci mise ukáže obrazovku s vaším skóre a za váš elegantní postup vás odmění nějakou zbraní. U první jsem obdržel ikonické duální silverballers s tlumičem, které jsem poté pyšně používal až do konce hry. Pravdou však je, že mi chvíli trvalo, než jsem si zvykl na lehce odlišné ovládání. Plížení je tu extrémně pomalé, kdy ujdete metr asi za půl hodiny. Dobrá, přeháním, ale trvá to opravdu neskutečně dlouho. Nepřátelé opět mají oči i vzadu, takže musíte být rychlí nebo skrčení, když se je pokoušíte uškrtit nebo uspat. To druhé zde probíhá zajímavě, máte u sebe pět ampulek a čím déle držíte toho nebožáka, tím více dávek mu dáte. U první ho uspíte na deset sekund, což… je prakticky k ničemu. A když obdrží maximum, v říši snů stráví pět minut. Na jednu stranu mi zpočátku vadilo, že ho neuspím na celou stopáž levelu, na druhou tohle zase nabízí určitou realističnost a zhutňuje již tak místy napínavou atmosféru.
To samé by se dalo říct o tom, co je tu asi nejproslulejší negativum. Jakkoliv tahle hra totiž vše ze svého předchůdce vylepšuje, něco více (tichý postup) a něco méně (střelba), tak velkým záporem a překážkou pro mnohé bude inteligence nepřátel. Nasazení obleku automaticky neznamená, že vás nepoznají. Právě naopak. Oblek vám sice propůjčuje možnost dostat se do míst, kam byste bez něj nesměli, ale zároveň se nesmíte zdržet u nepřátel, protože vás po chvíli poznají. Někdy tohle hrozí i u lidí, kteří by na vás neměli teoreticky nijak reagovat (například civilisté). Stejně tak nesmíte běžet a to ani v převleku. Jakmile běžíte, nepřátelé už vytahují zbraně a střílí na vás. Vyžíval jsem tedy trik, kdy držím klávesu pro běh a mačkám k tomu W.
Je to podivná věc, na kterou jsem si musel hodně zvykat. AI je skutečně hodně agresivní, podezřívá vás už z dálky a někdy vás i více akční nepřátelé pronásledují a chtějí po vás třeba i vaše doklady. Hlavně Japonsko bylo v tomhle ohledu hardcore a párkrát jsem si zanadával a bouchnul do stolu. Je to neskutečně nefér, ale zároveň to vytváří napínavé scénáře, když se musíte třeba dostat skrz hlídku nepřátel a vy jen zíráte na to, jak se ukazatel podezření navyšuje a modlíte se k všemožným bohům, abyste to dali.
Ruku v ruce s tím jde i ukládání. Díky bohu za to, že nyní lze ukládat během misí a lze, na rozdíl od Blood Money, i načítat rozdělanou hru skrz menu. Jsou tu tři obtížnosti a dle každé z nich obdržíte určitý počet uložení. U normal je to sedm, expert nabízí dvě a pokud zvolíte professional, tak na nějaké ukládání rovnou zapomeňte. K tomu obtížnosti upravují i další věci ohledně hratelnosti, jako počet nepřátel, jak rychle vás odhalí, vaše zdraví atp. Já to odehrál na tu nejlehčí a opět by se dalo říct, že jsem si na to všechno musel chvíli zvykat. Na papíře zní jen sedm uložení jako děsivé číslo. Obzvlášť, pokud jste jako já a ukládáte pomalu každou chvíli ve hrách. Jenže tady jdou mise dohrát do deseti minut, pokud víte, kam jít a co udělat. Což samozřejmě zpočátku netušíte. Vy musíte dle situace vyvozovat, zda je vhodné uložit teď nebo ještě chvíli počkat. Nakonec jsem si na to ale zvykl a neměnil bych, protože navíc někdy dostanete i uložení navíc, což vyvolá v člověku takovou radost. Pravdou také je, že se mi několikrát stalo, že jsem byl už těsně u konce a pak bylo lepší zvolit radši restart celé mise, než se snažit ji dokončit bez uložení. A panečku, jak mi to pak šlo jako po másle!
Ocenit bych chtěl i cutscény, které mají takový až filmový nádech. Od první až do poslední jsou skvostné, což platí i o hudbě. Je tu tolik skladeb, které bych chtěl doporučit, protože jsou famózní. Soundtrack je extrémně silný, naprosto dokonale dotváří atmosféru každé mapy a průběžně se během misí mění, takže vždycky perfektně zrcadlí situaci, ve které se nacházíte. Potěšila mě přítomnost několika různých druhů zabití, i když stále je to vcelku lineární (a někdy existuje jen jedno správné řešení) a mapy nejsou zas tak velké, což mi ale osobně vyhovuje. Graficky to vypadá dobře a i na moderním hardwaru mi to jelo bez výrazných chyb. Použil jsem patch na zvýšení rozlišení, takže zase haprovala velikost uživatelského rozhraní, ale písmo bylo dostatečně velké na to, aby šlo přečíst.
Největším záporem, kromě agresivní umělé inteligence nepřátel, na což si lze ale zvyknout, je poslední mise. Opět platí to, co se stalo u jedničky. A opět musím říct, že i když z hlediska příběhu to dává smysl, tak z hlediska hratelnosti je to jako facka hráči. Na úplném konci se z toho stane (s)prostá střílečka. Ne moc povedená, extrémně náročná a bez jakýchkoliv pochyb jsem zde musel restartovat misi nejvíckrát ze všech. Máte tu několik odstřelovačů, kteří vás sundají na jednu ránu. K tomu hromadu nepřátel, kteří někdy střílejí i skrz zdi. Vy jste zpočátku bez zbraně, takže si pro ně musíte dojít a můžete hádat, kdo vám během toho bude dělat společnost. Byla to taková zbytečná kaňka na kráse jinak velmi solidního titulu a o to více to zamrzí.
Hitman 2: Silent Assassin je parádní hra, která pokládá základy sérii, jež hromada lidí miluje. Oproti jedničce zde skutečně hraje prim plížení, obleky a důvtipnost hráče, který se musí dostat ke svému cíli přes hromadu překážek. Bavilo mě to měrou vrchovatou, i když někdy byla obtížnost extrémně vysoká a nespravedlivá. Hodně mi sedla špičková atmosféra a hudba. Pokud se vám líbily novější díly Hitmana nebo chcete zjistit, jaký byl na začátku, vřele tenhle titul doporučuji.
https://youtu.be/ghXl6fGjSNc
https://youtu.be/DjopAb2m7LE
https://youtu.be/08OhjMTBUTM
