Po hře Hitman WOA jsem se vrhl na díl, na který jsem slyšel od jeho vydání samou chválu a vím, že je mnohými brán jako nejlepší zářez v sérii. Já sám jsem si tohle zabijácké dobrodružství částečně osahal, když jsem byl ještě školou povinný, ale nedohrál jsem to. A nastal čas tuto skutečnost změnit!
Začnu tím, že hra je poplatná své době. Už jí táhne na dvacet, takže je asi každému jasné, že to nejede úplně bezproblémově. Hra mi párkrát spadla, uživatelské rozhraní neškáluje s většími rozlišeními, tudíž je písmo titěrné a blbnuly mi i textury u pár předmětů (např. kravata agenta 47 často měnila bary). To poslední je možná způsobeno tím, že jsem si hru opatchoval a tohle byl takový vedlejší efekt. Nevím, nechtělo se mi to nějak moc extra řešit. Jedním dechem ale musím dodat, že po vizuální stránce to vypadá hodně dobře a místy to dokáže vyčarovat neskutečné vizuální orgie i bez použití namódovaných textur.
Kromě toho je tu i mechanická zastaralost. Jelikož jsem k téhle hře přešel od nejnovějšího počinu, který je vyladěný k dokonalosti, musel jsem si chvíli zvykat. Všeho je tu jaksi méně, lokace jsou taktéž svou rozlohou menší (to mi paradoxně vyhovuje), způsobů zabití vašeho cíle není zas tak moc a jde to dohrát za krásných dvanáct hodin, což mi přijde jako tak akorát. Je to zkrátka jiný zážitek a pokud se dokážete naladit na tuhle jinakou vlnu, dost možná si to užijete. Já se přistihl, že se nacházím ve dvou stavech, které se až s železnou pravidelností střídají. Buď jsem nadšený z té hry a plně jí pohlcen nebo naopak skřípu zuby a modlím se, ať už tu misi konečně dohraju…
Některé mapy mi nesedly, jiné byly úžasné. Podivné bylo to, jak to vždycky sklouzávalo do extrému. Třeba část v sanatoriu mi přišla neuvěřitelně super, temná, s hutnou atmosférou a zajímavým příběhem na pozadí, kdy sundat každý z cílů byla opravdová radost pro mé vnitřní zabijácké já. Oproti tomu kasino v Las Vegas bylo úděsné, každý ze tří cílů mi trval hromadu času, než jsem dokázal využít situace a zabít ho. Pak už jsem se jen modlil, abych misi zdárně dokončil a mohl se posunout dál. Ukázaly se zde i bugy, nebo minimálně já se domnívám, že to jsou bugy. Třeba to, když jeden člověk je neustále na záchodě, pak jde k umyvadlu, kde stráví pomalu týden, jen aby se šouravým krokem dostal pryč z místnosti, chviličku postál před dveřmi a pak se vmžiku vrátil zase zpátky na toalety a razil si cestu ke své oblíbené mušli. Tohle všechno by nevadilo, kdyby se cíl nenacházel právě na témže místě a já ho nemohl sejmout, protože si někdo nedokáže ulevit.
Podobných kiksů zde bylo vícero a opravdu si nejsem jistý, jestli byla chyba u mě, nebo se jedná o něco, co zde je schválně. Třeba i to, že zde máte opět mince, kterými lze, minimálně v teorii, odlákat každé NPC. A víte co? Mince mi fungovaly asi tak v první třetině hry a pak už je zdařile ignorovali všichni. Opět v Las Vegas byl policista, kterému jsem je házel i do obličeje a on tam stál jako socha a nic nedělal. Nakonec jsem na to šel fikaně a umístil tam kufřík a jakmile ho spatřil, ihned ožil a šel si pro něj.
Nechci vyznít až příliš moc negativně, protože zhruba polovinu hry jsem si užil opravdu hodně. Je tu několik zajímavých úkolů, některé cíle jsou dokonce nepovinné a každá mapa je skutečně odlišná. Hierarchie obleků mi přišla po většinu času srozumitelná, i když hra nedokáže úplně přesně hráči sdělit, že sem v tomhle oblečení už nesmíte a támhle opodál ano. AI strážných a bodyguardů je taková rozporuplná, někdy vytáhnou zbraně a začnou po vás střílet, i když jste jen na dva kroky na místě, kde nemáte co pohledávat. Jindy k vám vběhnou a s pistolí v ruce se vás snaží odehnat pryč.
Líbilo se mi, jak má každý level svou vlastní atmosféru, která je mnohem lepší než u Hitman WOA. Celé je to temnější, místy až skoro zlověstné, k čemuž přispívá lvím podílem hudba. Hitman WOA měl pár dobrých skladeb, ale tady je soundtrack od legendárního Jespera Kyda naprosto famózní. Jakmile začne hrát skladba Apocalypse (přiložena níže), kdy se přiblížíte k cíli, máte ihned husí kůži. Úplně cítíte, jak tahle hudba evokuje přicházející smrt, jejímž zosobněním jste vy sami. Ruku v ruce s tím jde i příběh. Je hodně zajímavý a i když je zvrat ke konci snadno předvídatelný, tak mi sedl a ukazuje agenta 47 v hodně neotřelém světle. Vidím tu jeho chladnost, vypočitatelnost, profesionalitu a takovou bezcitnost, ze které mrazí. Každý další cíl je jen a pouze překážkou. Nejsou v tom žádné emoce. Vy jste zkrátka dostali zaplaceno a chce se po vás odvést nějaký pracovní výkon. Co na tom, že se jedná o vzetí života. Je to jednoduše práce a něco, o čem agent 47 ani nepřemýšlí.
Bohužel zbytek postav je takový nijaký. Od hlavního záporáka jsem očekával podstatně víc, ale on tu nepředvede vůbec nic a jeho konec je špatný. Diana má zajímavou roli, ale jen se tu v závěru mihne a toť vše. Na druhou stranu vaše cíle umí zaujmout a u některých z nich dojde na hodně zapamatovatelné vraždy, respektive nehody. Jako když třeba vyměníte v opeře maketu pistole za skutečnou a při zkoušce zemře hlavní herec. Nebo když při jedné párty trochu vylepšíte pyrotechniku, takže oheň, do té doby neškodný sluha, se stane spalujícím pánem a v jeho útrobách skončí jedna velmi zlá žena.
Co mě zaujalo, byl i systém vydělávání peněz. Po každé misi jste odměněni nejen skóre, ale i finanční částkou. Počítá se zde to, kolik jste zanechali svědků, jak čistou práci jste odvedli a zda jste byli zachyceni na kameře či nikoliv. Nutností je i nezanechat v levelu žádné věci po sobě, takže si musíte nasadit svůj původní oblek, sebrat jakékoliv zbraně či jiné předměty, se kterými jste sem přišli a to všechno se mi hodně líbilo. Za získané peníze si kupujete vylepšení pro zbraně a výbavu, takže třeba páčení zámků probíhá o něco rychleji, pistole mají větší dosah, lepší tlumič atp. Taktéž je tu přítomný systém, kdy lze mít celou hru postupně těžší. Od střední obtížnosti se vám během misí naplňuje za vaše ne úplně normální skutky speciální ukazatel, který když si neohlídáte, tak můžete způsobit, že budou lidé vůči vám více ostražití a dokonce vás i poznají v obleku. Lze se z toho vykoupit, takže to není zas takový extrémní problém, ale jako herní mechanika je to zajímavé.
Naneštěstí zde přichází asi největší zápor. Něco, kvůli čemu jsem se při hraní každého levelu napínal jako kšandy a doufal, že mi hra nespadne, i když jsem ji ukládal, co nejvíc to šlo. Tahle hra má totiž naprosto otřesný systém ukládání. Během každého levelu jde použít tuto možnost tolikrát, kolikrát to dovoluje nastavená obtížnost (jednoduchá – nekonečně mnoho, střední – sedm uložení, těžká – tři uložení), ale problém nastává v momentě, kdy se chcete vrátit do menu. Ukládací pozice se totiž smažou, když danou mapu vypnete. To v praxi znamená jediné. Musíte každou mapu dojet na jeden zátah a vzhledem k tomu, že jsem v drtivé většině strávil až k hodině (a u té pitomé mise v kasinu i více), tak si asi umíte představit, jak je to často skličující. Hra je totiž starší, párkrát mi spadla a není nic horšího, než když se vám daří a pak bum, musíte začínat úplně od začátku. Tenhle systém znamená i to, že pokud se v reálném světě stane něco, co způsobí, že musíte odejít od počítače, tak jste nahraní. Opravdu mi nedává vůbec smysl, proč je to tady takhle řešené.
Hitman: Blood Money je dle mě velmi solidní hra, která překonává nejnovější díly v soundtracku, atmosféře a takovém temnějším pojetí, jenž mi k zabijákovi s čárovým kódem sedí o dost víc. Určitou jankovitost lze omluvit vzhledem ke stáří této hry a navíc to dokáže stále zabavit měrou vrchovatou, pokud přistoupíte na herní mechaniky a vžijete se do kůže nelítostného agenta 47.
https://youtu.be/xK5nFTQXbfY
