Conviction je jediný díl Splinter Cell série, který jsem hrál a dohrál v mládí. Mám na něj vcelku příjemné vzpomínky, protože si pamatuji, jak mi ta hra učarovala. A nyní, když mám za sebou první tři díly této série, můžu i porovnávat. A… hra si to nedá za rámeček.
Přijde mi, že tenhle titul skvěle sedí do určitého období vycházení her, kdy se tvůrci snažili najednou otočit o sto osmdesát stupňů. Kdy bylo in se podívat na hlavní postavu z jiného, do té doby stěží představitelného úhlu. Kdy se měnila hratelnost a všechno muselo být rychlejší, filmovější, přístupnější. A Conviction je přesně takový. Podobně jako třeba Hitman: Absolution se snaží více věnovat psychologii hlavního hrdiny, ale stejně tak v tom selhává. Příběh tu není slabý, do jisté míry drží tuhle hru pohromadě, ale ty zvraty přichází až ve velmi rychlé kadenci. Než se hráč naděje, je mu sděleno, že dcera Sama Fishera je naživu. Jen tak. Místo toho, aby tohle bylo naprostým kopancem do koulí, je to jen takovým plácnutím přes ruku. Aspoň tak to na mě působilo. Protože není čas o tom přemýšlet, není čas dělat nic jiného, než se prostřílet do další části hry a sledovat další cutscénu, kterou točil kameraman s dvěma promilemi v krvi. Jak jinak si vysvětlit, že se v nich obraz často třese tak moc, až je člověku fyzicky špatně.
Záporáci jsou podivně šablonovití, klaďasové zase nevyčnívající a příběh se snaží působit epicky a spektakulárně, ale já se přistihl, že se často nudím. Je to filmové? Ano. Má to spád? Místy ano. Ale přišlo mi, že je to mix toho, co jsem už někde viděl nebo hrál. Je to zkrátka špionážní thriller ne nepodobný Bourneovi a i když agenta bez minulosti miluju, tak tohle je takový slabý odvar. Tvůrci se totiž snaží udělat ze Sama Fishera monstrum. Někoho, kdo nejde pro střelu do hlavy daleko. Je pomalu ztělesněním smrtky, kdy likviduje desítky nepřátel a ani u toho nemrkne.
A já se ptám: Kde je ten starý dobrý Sam Fisher? Byl jsem extrémně zmatený, protože i když z hlediska příběhu dává smysl, že se s nepřáteli nemazlíte, tak jsem byl zvyklý na to, že tu vždycky dostanete na výběr. Ale hra se ubírá totálně jiným směrem než začátek série. Stealth zde prakticky neexistuje a když ano, je tím myšleno to, že mrtvoly nemluví a nemůžou vás vidět. To dává smysl. Sam snad ani nemá ve výbavě nesmrtící zbraně. Nepřátelská těla nejde schovat. Nelze zde pískat. Ani těch speciálních udělátek moc nemáte (a i když tu pár je, není důvod je používat). Vypařila se z toho taková ta elegance, taková ta pomalost, kdy jste museli uvažovat takticky, kudy jít, koho sundat, koho obejít, jak se vypořádat s nějakým zádrhelem a ne, že vlétnete do klubka nepřátel a během pár sekund jsou všichni na zemi, kromě vás. Plížení je zde založeno na skutečnosti, že stojíte ve tmě a střílíte ostatní do hlavy. Samozřejmě, že lze nalézt na internetu jedince, kteří vám budou tvrdit, že to celé nebo skoro celé jde projít tiše, ale hra na to rozhodně není stavěná. A ne, to, že budu něco hrát plíživým stylem a místo deseti minut mi jedna mise potrvá pětkrát déle, neznamená, že je to přizpůsobené tichému postupu.
Tahle hra zkrátka opustila tu pomalejší hratelnost a pokusila se přizpůsobit akci chtivému hráči. Sam je rychlejší než kdy dřív, přesnější ve střelbě a já si na to všechno musel chvíli zvykat. Líbilo se mi zpočátku opět střílení světel, ale pak mi přišlo, že je to vcelku zbytečné, protože buď vám to vyplýtvá zbytečně náboje nebo to trvá zbytečně dlouhou dobu. Můžete rozstřílet pár žárovek v kanceláři a pak se ve tmě vypořádat se dvěma nepřáteli, ale proč byste to probůh dělali, když je stejně lehce jde sundat i bez vytvoření bezpečného místa? Stealth mechaniky tak zde působí jako takový dodatek, který se rychle honem navlékl na regulérní střílečku ze třetího pohledu. Ne moc dobrou, protože pocit ze střelby je takový nijaký, což jde mimochodem nejlépe vidět v misi, kdy máte po ruce kalašnikov s nekonečnem nábojů a vaším úkolem je kosit desítky teroristů za bílého dne. Ne, nedělám si srandu…
Abych nepsal jen negativa, musím vyzdvihnout zajímavé hrátky s grafikou. Líbilo se mi, jak jsou vaše úkoly textově zobrazené v prostředí, na budovách, zdech, zemi apod. Stejně tak i videa běžící na pozadí působila zajímavě a originálně. Když se držíte ve stínech, je obrazovka černobílá, čímž vám dá vědět, že teď o vás nikdo neví a nikdo vás neuvidí. Tohle byly věci, které se mi opravdu hodně líbily.
Arzenál je také solidní a super je, že tu máte systém výzev, skrz které odemykáte body a za ty si kupujete vylepšení. Vizuálně se mi to líbilo, hudba skvěle dokreslovala dění na obrazovce a po technické stránce si nemám nač stěžovat. Hrál jsem to se speciálním patchem a nenarazil jsem snad na žádný problém. Jen jsem si, pravda, musel chvíli zvykat na to ovládání, které jsem si i několikrát změnil, než mi zcela sedlo.
Mým největším problémem s touhle hrou je prostě ten název. Tohle pro mě není Splinter Cell. Ta série byla o tom, že sbíráte informace, dostáváte se na střežená místa, která, pokud to jde, neviděni opouštíte. Prim zde hrálo plížení, nezabíjení a nutnost využívat svého umu a vhodně taktizovat. Vždyť i Sam Fisher kdysi řekl, že jeho největším protivníkem není nepřítel se zbraní v ruce, ale místo, kde je světlo (parafrázuji). Nebo Lambert v tutoriálu k první hře v sérii oznámil, že zabíjení by mělo být až poslední možností během mise (taktéž parafrázuji, protože moje paměť stojí za houby). Conviction takový ale vůbec není. Je to skoro až tuctová střílečka se Samem Fisherem v hlavní roli. Otázkou pak zůstává, zda se jedná o dobrou hru, když ne dobré Splinter Cell. A zde bych byl asi už více shovívavý a je to vlastně i důvod, proč nakonec dávám palec nahoru. Pokud člověk přestane uvažovat o tom, že je tohle Splinter Cell hra, tak může mít na pár hodin zaručenou zábavu.
Vím, že jsem ve zbytku recenze byl až příliš negativní, ale to je dáno tím, že jsem k tomu přistupoval nyní s očekáváním, že se to ponese v duchu starších titulů. Takže jsem odcházel zklamaný, ale díky bohu (nebo bohužel?) to není zas nějak extra dlouhý zážitek. Dohráno jsem měl za pět a půl hodiny a to jsem zpočátku umíral jak na běžícím páse, než jsem si zvykl na ovládání. Conviction tedy nakonec doporučuji, je to lehčí nadprůměr, akční jízda, která nenadchne ani neurazí. Ale se Splinter Cell sérií to má pramálo společného.
