Každou hru, bez ohledu na její stáří, si užijete, pokud je zkrátka dobrá. Přesně to platí i pro Call of Duty 2, které na svou dobu přineslo něco neskutečného a opravdu záživného. Nežijeme už ale v roce 2005, a proto je třeba se na tento titul podívat s větším nadhledem člověka, který žije o dvacet let později.
Za pochvalu určitě stále stojí akce. Ačkoliv zde nenajdete žádný hluboký příběh, jak je zvykem u pozdějších dílů série Call of Duty, setkáte se s opravdovou bojovou mašinérií. V pozdějších částech hry tak budete časovač s příchodem posil opravdu sledovat, jako kdybyste byli přímo na místě. V kombinaci se spřátelenými jednotkami, které bojují po vašem boku, se vytváří skvělá iluze velkého konfliktu, v němž jste pouze malou součástí, a ne hlavní postavou.
Každá podkapitola nabízí něco trochu jiného, a proto to nikdy nepůsobí zcela repetitivně. Zároveň je hratelnost dostatečně podobná, abyste nevyšli z bojového rytmu. K těmto volným bojům přispívají i občasné naskriptované segmenty, které bitvě dodávají na dynamičnosti. Možná je to trochu halucinace, ale například mě mile překvapilo, že v situacích, kde dává smysl, aby spojenci vylezli po žebříku, po něm opravdu lezou, a není to vyřešeno jen záhadným přesunem jednotek boční uličkou. Je to sice detail, ale absence tohoto prvku u jiných her asi způsobila, že si to pamatuji.
Všechno ale není jen růžové. Jedním z aspektů, který mě trochu mrzí, je určitá historická nepřesnost – pravděpodobně z důvodu úspory práce při tvorbě modelů. Co se například týče nacistického Německa, ve hře potkáte pouze dva totožné tanky, a to i v situacích, kdy to nedává moc smysl. Například v sovětské kampani (Stalingrad/zima) a v té britské (El Alamein/poušť) narazíte na úplně totožný model tanku bez jakékoliv barevné úpravy. Zkrátka stejná šeď. Podobným neduhem ale trpí i Spojenci u svého tanku Sherman. Takových věcí se najde více, ovšem pokud si na detaily nepotrpíte, nebude to pro vás vůbec problém.
Co už ale trochu problém je, je obtížnost. Hrál jsem na těžkou úroveň, ale prakticky to znamená jen to, že nepřítel dává velké poškození (to je v pořádku) a má šílenou přesnost (to už moc ne). Hra je nastavená tak, že nepřátelští vojáci se do určité míry soustředí primárně na vás. Snadno se tak stane, že skupina Němců zaměří palbu ze svých pušek (kdy 1–2 zásahy znamenají smrt) čistě na vás, a to i uprostřed hromadné přestřelky. V kombinaci s jejich velkou přesností to občas vytváří dost nespravedlivé situace, což ve hře moc nechcete.
Suma sumárum, hru obrovsky doporučuji. Od začátku do konce jde o „jednoduchou“ zábavu, kdy se nemusíte snažit hluboce ponořit do příběhu, ale prostě si jenom užíváte jízdu. A to se u her tohoto typu v dnešní době už moc nevidí.
