Říkáte si, co mohou mít artušovské legendy společného s Jackem Rozparovačem? Jak ukázala adventura Dance of Death: Du Lac & Fey, tak mnohé.
Čarodějnice Morgana Le Fay totiž byla po pádu Kamelotu za své intriky prokleta samotným Merlinem – proměnila se v psa a získala nesmrtelnost. Tou byl obdařen i Sir Lancelot du Lac, na rozdíl od Morgany mohl zůstat ve své normální podobě. Tato nesourodá dvojice se protlouká historií a snaží se konat dobro prostřednictvím řešení různých zločinů. Samotná Morgana se pak snaží své prokletí prolomit. Dobrodružná nit nesmrtelným životem je dovede až do viktoriánského Londýna právě v období, kdy tam zuří Jack Rozparovač. Podaří se Lancelotovi a Morganě vypátrat, kdo byl skutečným vrahem?
Základní námět nové adventury od nezávislého britského studia Salix Games zní velice zajímavě. Volba dvou diametrálně odlišných postav dává spoustu příležitostí různorodým a zajímavým kombinacím – vznešený pán Lancelot působí v chudinské čtvrti jako šlechtic a různí lidé se k němu tak chovají. Naopak Morgana v roli feny Fey může nenápadně pozorovat rozhovory ostatních a nepozorovaně navštěvovat místa, kam by se normální člověk nepodíval. Navíc má možnost využít svého citlivého čichu a jedinečnou schopnost mluvit s jinými zvířaty. Aby toho nebylo málo, tvůrci přidali ještě třetí hratelnou postavu – Mary Kelly, která má také své místo v historii – je totiž považována z poslední oběť Jacka Rozparovače. Ta naopak zná Whitechapel velmi dobře, hovoří místním dialektem, jak ji zobák narostl a jakožto prostitutku k ní všichni také přistupují.
Dance of Death: Du Lac & Fey není až tak úplně klasickou adventurou. Ve hře totiž nejsou žádné sbíratelné předměty, žádný inventář, logických puzzlů je opravdu minimum. Respektive, jsou jen dva – jedním z nich je souboj, kdy je potřeba v určitý čas kliknout myší, druhým je pak míchání lektvaru, který je při prvním využití hodně primitivní (hráč je naváděn jinou postavou, co má použít), při druhém naprosto zmatečný, protože hráč neví, co má skutečně použít. A to je vše. Zbytek hry stojí hlavně na dialozích s jednotlivými postavami a čtení různých deníků, dopisů či novinových zpráv. Aby to hráč neměl příliš složité, jednotlivé kroky hráče jsou vždy zobrazeny jako nejbližší cíl, po jehož splnění se objeví další. I když by, vzhledem k omezenému množství lokací, hráč stejně neměl moc variant, kudy se vydat, tento prvek s přímočarým zobrazováním i těch nejprimitivnějších úkolů hráče přímo navádí, co má dělat a nedává mu tak příliš možností volby.
Hlavně v úvodních částech hry je to vyloženě na škodu, protože hráč čeká nějakou výzvu, místo toho tak chodí od jedné postavy ke druhé, popovídá si s ní a jde zase jinam. Teprve s přibývajícím dějem (a mrtvolami) začíná být příběh skutečně zajímavý a dokáže udržet hráče v napětí až do samotného konce. Tomu napomáhá i pěkná a stylizovaná grafika vystihující atmosféru Londýna viktoriánské doby a opravdu podařený dabing, na kterém se podílely i britské kapacity svého oboru. Sira Lancelota namluvil Gareth David-Lloyd, Morgana pak promlouvá hlasem Perdity Weeks. V roli třetí hlavní postavy, tajemné Mary Kelly, pak promlouvá Alexandra Roach.
Zatím vše vypadá příliš idylicky, že by možný náběh na adventuru roku? Nebo bude někde zakopán pes? Bohužel, pravdou je druhá varianta a skoro to vypadá, že tím zakopaným psem je právě čarodějnice Morgana, která dělá vše pro to, aby se pravda nedostala na svět. Když jsem dostal k dispozici novinářskou verzi hry, překvapil mě soupis věcí, které ve hře nebylo ještě stoprocentně doladěno. Na to, že bylo jen pár dnů do vydání, tak poznámky o nesouladu dabingu s titulky, nepřesném umístění bodů pro přechod do další obrazovky, absence řady NPC postav či dalších nedodělků nedodávaly moc optimismu.
Situace však byla ještě mnohem horší. Dá se říct, že rozbitější hru jsem ještě neviděl. Nefungovalo skoro nic – už úvodní tutorialová mise ve Skandinávii ukázala první zásadní nedostatky hry – postavy se pohybují strašně, ale strašně pomalu. Je sice možnost dvojklikem postavu zrychlit, ale rozdíl je znatelný asi stejně jako mezi rychlostí šneka a hlemýždě.
Do toho postavy nemají orientační smysl a z bodu A do bodu B jdou mnohdy nesmyslnou cestou, otáčí se na místě či jdou někam úplně jinam, než hráč chce. A když při této cestě náhodou narazí na jinou postavu, tak ji sprostě odtlačí. Nejhorší na tom všem je, že jakákoliv interakce na obrazovce, ať už jde o rozhovor, akci s předmětem či přechod do jiné obrazovky, probíhá pouze v případě, že námi ovládaná postava je poblíž. Není tedy možné prošmejdit celou obrazovku myší a hledat, kde je co aktivního, ale musíme postavičku přinutit, aby kolem těch důležitých věcí prošla či se k nim alespoň přiblížila. A někdy ani to nepomáhá, třeba hned v tutorialovém souboji s drakem tato ještěrovitá potvora po každém zásahu lancelotovým mečem prostě odletěla pryč z obrazovky a chudák rytíř čekal dlouhé desítky vteřin, než se nestvůra uráčila vrátit zase zpátky.
A podobným způsobem by se dalo pokračovat – na policejní stanici si máte promluvit s detektivem, ale on tam prostě není, nenačetl se. Tak je potřeba odejít ven, zase se vrátit a doufat, že tentokrát bude na svém místě. Hra obsahuje několik deníků, které jsou psané „uměleckým historickým“ fontem, který skoro nejde přečíst, navíc k tomu je ještě hodně mrňavý.
Navíc v době, kdy si prohlížíte deník (či jiný předmět), kurzor ovládání je stále aktivní pro postavy na pozadí, které se tak prochází po každém kliknutí po lokaci. K dovršení všeho má hra automatické ukládání do jediné možné pozice. Kdykoliv tedy hru ukončíte, ta si zapamatuje poslední pozici a při návratu se vrátíte na původní místo.
Tak tedy alespoň zněla teorie, praxe je mnohem horší. Tento systém kolaboval téměř pokaždé a jakmile se uložený soubor rozbil, nebylo možné jej znovu nahrát a ve hře tak pokračovat. Jedinou šancí bylo začít znovu od začátku. Prostě po technické stránce hrůza a děs. Nechápu, jak si tvůrci dovolili v tomto stavu hru prezentovat novinářům a bohužel pak i hráčům, protože řada z těchto neduhů nefungovala ani v den vydání ostré verze.
Z důkladných rešerží obou legendárních příběhů, z propracovaného scénáře a dialogů je vidět, že si tvůrci na hře dali hodně záležet. A pak vše nechají pohřbít neprostou nefunkčností hry jako celku.
Naštěstí si tvůrci připomínky hráčů berou k srdci a dosud už vydali čtyři větší patche (a řadu menších), takže hra je již dohratelná a řadu výše popsaných problémů se podařilo odstranit. Dokonce vložili do hry algoritmus, který dokáže opravit poškozené uložené pozice.
Jak už bylo napsáno dříve, není to klasická adventura o plnění úkolů či puzzlů, ale spíše interaktivní dílo tažené příběhem a rozhovory. A jde vidět, že tvůrci měli mnohem větší plány, než jak hra zatím dopadla. Oproti novinářské verzi odpadla položka side questů, profily jednotlivých postav, body zájmu, deníky nejsou dopracované apod. Některé z nepříliš důležitých NPC postav stále zůstaly ve 2D, takže oproti ostatním 3D postavám působí rušivěji.
Autoři slibují, že ještě přidají další obsah a samozřejmě opraví spoustu z chyb či nedodělků, ale není to trochu pozdě? Každopádně, současná verze je dohratelná a kvůli zajímavému příběhu rozhodně stojí za zahrání. Když se přenesete přes krkolomné ovládání a teď už konečně trochu rychlejší chůzi a budete si naplno užívat postupujícího příběhu, hru si určitě užijete.
Ale toho, kdo tuhle hru pohřbil naprosto nesmyslným vydáním v nefunkčním a totálně rozbitém stavu, toho bych, v souznění s drsnější whitechapelskou mluvou, pověsil za koule do průvanu.
V den vydání i krátce po něm hra byla prakticky nehodnotitelná. Za ty dva týdny se tvůrcům podařilo řadu největších krp odstranit, takže v současnosti je hráčům předkládána úplně jiná hra. A pokud budou tvůrci pokračovat ve slíbených opravách a doplňování obsahu, její kvalita by se mohla posunout ještě výš.
