Roah je zajímavý indie počin, který se snaží řadit mezi metroidvanii a daří se ji to, byť v určitých ohledech působí dosti rozporuplně. Je však potřeba si uvědomit, kolik lidí na hře pracovalo.
Příběh není nějak úžasný. Orimu se nemůže rovnat ani v emocích, ani ve vyprávění, ale na uvedení do děje stačí. Vlastně to považuji za celkem výhodu. Ačkoli hra má podobnost s anime, není tak ukecaná, což uvítají zejména hráči, kteří nepotřebují číst kvanta textu (což mi teď připomíná, že v Orim se vůbec nemluvilo).
Jako vyvolená válečnice Roah se vydáte do pouště, zjistit, co se vlastně děje a co způsobuje narušení světa.
Jako většina metroidvánií, je i tady otevřený svět, i když ten není tak komplexní, jako u jiných her. Svět je sice otevřený, ale nemáte ho ničím ohraničen. Pád do propasti tak prostě znamená smrt. Stejně tak se přistupuje i k mapě, která postrádá nějaké detailnější zpracování. Je to trochu škoda, protože mít k dispozici i detailní mapy jednotlivých lokací, by usnadnilo navigaci a předešlo občasnému bloudění.
Velký vliv ve hře má soubojový systém. Po úvodní sekci získáte klepítko pro základní útok. Postava Roah je neohrabaná a nemotorná a špatně se ovládá. Jenže po čase získáte další způsoby útoků a i když o moc obratnější nebude, bude možnost vytvářet z útoků komba a řetězit je, celkem zábava. Ve výsledku tak můžete udělat brutální kombo, kterým zabijete i silného nepřítele.
Tady je ovšem nutné zmínit, že ona neohrabanost při soubojích se trochu projeví i na přesnosti útoků. Často se nějaké kombo prostě nepovede nebo řetězení se ukončí dříve, než ho dokončíte. Je to trochu vrub indie her, ale hraní samotné to neovlivňuje, byť možnost dělat nekonečné komba by byla super.
Nakonec se přidají i kouzla, kterými si můžete pomoci, nebo je prostě zařadit do svých komb.
Smrt zde má svůj styl. Není ani dobrý ale ani zlý. Vlastně je řešen celkem zajímavě a většinou nebyl nějak na překážku. Ve světě jsou totiž rozmístěny checkpointy, kde se vám hra uloží a v případě smrti se vrátíte sem. Každý checkpoint má však jen omezený počet použití. většinou 3, u bossů 15 (a věřte mi, že to nemusí ani zdaleka stačit). Když vyčerpáte všechny použití a zemřete, hra vás prostě hodí na předchozí checkpoint, na kterém jste si hru uložili před tím.
Díky tomuto systému se autor rozhodl jít cestou větší výzvy a náročnějších bossů. Mezi checkpointy tak můžete narazit na náročnou pasáž plnou trnů a nepřátel, kde musíte rychle a přesně reagovat, nebo tuhých bossů, které si nejspíše párkrát zopakujete.
U těch rychlých a přesných rekací se však dostáváme do trochu složitější situace. Jak už jsem psal, ovládání Roah je celkem neohrabané, což tyto pasáže dost komplikuje a často se tak dostanete do situace, že ani na 10 pokus zkrátka nemůžete danou část udělat (u mě to bylo i 50 pokusů, ale dodávám, že šlo o bug ve hře, který znemožnil pokračování, komunikace s autorem však byla dobrá a hra byla opravena do několika málo minut).
S povzdechem tak budete vzpomínat na ladně se houpajícího Oriho, ale srovnávat Oriho a Roah je ve své kategorii dost nefér. Přes to se srovnání s jinými podobnými hrami nevyhnete, především, že to šlo udělat trochu líp.
Hra se dá dohrát za cca 15 hodin, což je na metroidvánii velmi slušný čas, ale je individuální, kolik času strávíte nad jednotlivými částmi hry a jak moc chcete prozkoumávat svět. Ve světě se totiž nachází i podpůrné předměty, které vás vybaví nějakým tím pasivním bonusem/postihem. Ty můžete mít až 4 a ve výsledku se dá různě nakombinovat a vytvořit si zajímavé styly hraní přesně dle vašich potřeb.
Grafika hry působí celkem dobře. Není to žádná patlanina, ani pixeartová hra, ale nabízí celkem hezké a ručně malované objekty. I přes to, že se jedná o hru dvou tvůrců, není vyloženě ošklivá.
Hudební doprovod se také povedl. Není zde dabing (kromě nějakých hlášek bossů), což však nevadí. Hudba se sice opakuje, ale na poslech to není špatné. Spíše egyptsky laděné.
Hůř je na tom technické zpracování hry. Ta nabízí poměrně mnoho bugů. Ať už jde o uvíznutí v texturách a objektech, nesprávně se objevující nepřítel, nebo zmizení bariéry o bosse. Většinou se nejedná o nic zásadního a případů, kdy vyloženě budete muset resetovat hru, bylo minimum, přesto se jich však pár našlo. Výjimkou nebyl ani případ, že skok, který byl potřeba pro pokročení ve hře, zkrátka nebyl technicky možný, což způsobil bug v aktualizaci. Je škoda, že hra nemá trochu lepší technické zpracování. Byl by to přece jen trochu lepší herní zážitek, nebýt takových záseků.
Roah tak ve výsledku doporučuji. Jedná se o hru, kterou se v této kategorii vyplatí zahrát a pokořit. I když není bezchybná, je již ve stavu dohrání. Doufám, že do budoucna se podaří odstranit i zbytek bugů. Zejména lidé, toužící po výzvách a náročnější herní náplni, si přijdou na své. Nemůžu se ani ubránit občasnému pocitu nostalgie na Raymana, během hraní.
