Je mi nad slunce jasné, že tímhle vyjádřením ztratím veškerou kredibilitu, ale budiž. Tuhle hru jsem si užil o dost více, než Zelda: Breath of the Wild. Ano, IFR si bere pár věcí a mechanik z BOTW, ale jinak je tam jádro hratelnosti někde jinde. Zelda staví na volnosti, na sandboxové hratelnosti, kdy máte i promakanou interakci živlů s prostředím a jestliže chcete, můžete jít rovnou po odchodu z jeskyně za hlavním záporákem. Zatímco IFR sází na příběh, postavy, humor a celkově více vede hráče za ručičku. Což z toho nedělá hned ale horší herní zážitek. Spíš záleží na samotném hráči, co vyhledává v aktuální chvíli a jestli dává přednost vlastnímu objevování neznámého, nebo chce zažít zajímavě napsaný a rozvíjený děj.
Já osobně si tohle dílo užil měrou vrchovatou, i když ne vše bylo bez chyby. První zhruba tři až čtyři hodiny jsem se dostával do celého toho zážitku. Vadilo mi objevování ikonek na mapě skrz zírání do krajiny (převzaté právě z BOTW), protože u prvních pár bodů zájmu jste nadšení, že si vše musíte skrz „dalekohled“ najít sami, ale když už to samé děláte po třicáté, tak to přece jen zmírní onen zápal do hledění v dáli. Větším zádrhelem pro mě bylo ovládání. Hrál jsem to na gamepadu a ne a ne se do toho dostat. Ihned jsem si upravil ovládání, protože RB na základní útok dle mě používá jen masochista (ok, tak jinak – já upřednostňuji X na klasický útok, A na skok, B na zrušení a Y na speciální věci). Nakonec jsem přesedlal na takové hybridní schéma. Drtivou většinu hry jsem odehrál na gamepadu, ale když došlo na rychlé zaměřování s lukem, využíval jsem přece jen přesnější myši. Ovládání si lze naštěstí upravit, takže myslím, že v tomhle ohledu si to každý nastaví dle sám sebe a nebude problém.
I když jsem zpočátku nedokázal tak úplně proniknout do hry, musím jedním dechem dodat, že to neplatilo o příběhu. Ten je už od první sekundy zajímavý, hodně temný, jen aby poté sklouznul do až parodického ducha. To mi nevadí. Pokud ale očekáváte něco, co se bere smrtelně vážně, kde se všichni mračí a za každým rohem čeká zkáza a hromada negativních emocí, tak to tu vůbec není. Příběh moc dobře ví, kdy šlápnout na brzdu a nabídnout vážnější pohled na věc, ale jindy působí jako němá groteska z třicátých let minulého století. Humor není díky bohu marvelácký, není meta a ani jiné podobné blbosti moderního věku. Jasně, párkrát se u mě minul účinkem a nemusí každému sednout, ale bavily mě narážky na Panteon, na řecké báje a pověsti (čím více jich znáte, tím více si to celé užijete), a taková až sebeparodie. Hra se zkrátka nebojí do toho šlápnout a v napjatém okamžiku předhodit nějaký gag nebo humornou dialogovou vložku.
Je to právě humor, díky kterému celý tenhle titul působí takovým sebejistým dojmem. Není to sterilní zážitek, výroba z běžícího pásu, protože na tom dělal velký zlý Ubisoft. Ano, taky je nemám moc rád, ale tahle hra je dle mě to nejlepší, co z jejich výroby vyšlo za několik posledních let. Svébytný humor z toho dělá velmi příjemný zážitek otevřený všem věkovým kategoriím (i když mě překvapilo, že je tu několik narážek pro dospělé).
I příběh můžu pochválit. Opět si bere základ z BOTW – musíte jít do čtyř dungeonů a sjednotit čtyři různé bohy, abyste porazili velkého zlouna. Jenže na rozdíl od Zeldy se zde na příběh klade podstatný důraz. Hned na začátku Zeus navštíví Promethea, který je přikován ke skále a chce od něj radu, jak porazit Týfóna. Ten totálně zametl se všemi bohy, kromě Dia, kterému se podařilo utéct. A Prometheus se pustí do vyprávění… Ano, hra je koncipována jako vyprávění příběhu, kdy dění sem a tam komentuje jako vypravěč právě Prometheus. Zeus mu do toho častokrát skáče a i zde se vytváří určité tření, protože charakter každého z nich je jiný. Nebudu spoilerovat, ale když už se na začátku zdá, že to je s hlavní postavou namále, tak se spustí výborná scéna, která mě i nahlas rozesmála. A to se stalo v průběhu hraní ještě několikrát.
Co se týče oněch čtyř bohů, tak každá z postav je jedinečná, což se odráží i v její dějové linii, prostředí a hádankách. Strašně se mi líbilo, jak dungeony jsou pokaždé zcela odlišné a nabízí dosud neviděné herní mechaniky. U BOTW mě z dungeonů bolela hlava, zatímco tady jsem vrněl blahem. Nejvíce jsem si užil Héfaista, protože měl dojemný příběh a bylo mi ho po celou dobu hraní strašně moc líto.
Kromě příběhu jsou dalším nosným prvkem hádanky. Je jich tu strašně moc, ať už se jedná o šedesátku dungeonů nebo nějaké ty výzvy rozeseté po světě. U pár z nich hrozí menší frustrace, ale nakonec jde udělat vše. Navíc získáte pár speciálních schopností a díky nim lze některé dungeony nebo hádanky projít s větší lehkostí. Ono obecně platí, že se opravdu vyplatí dělat toho co nejvíc. Protože za vše jste odměňováni. Je to skoro až návyková smyčka, jelikož za průzkum získáte novou výbavu nebo materiál na upgrade zdraví/staminy/výzbroje/schopností (či skin na část vašeho šatníku) a díky tomu se to celé hraje ještě lépe, tudíž chcete opět prozkoumat každičký možný kout otevřeného světa a otevřít každou truhlu s pokladem. Kromě hlavní dějové linky tu jsou navíc i vedlejší úkoly, pak pár skrytých a taktéž i výzvy. A opět platí, že za vše dostáváte odměnu, která se neztratí.
Průzkum je opravdu parádní a nelze ho nijak podcenit. Jakmile máte už více staminy, takže dokážete delší dobu lézt po stěnách a kopcích, případně plachtit, je celé objevování krás tohoto souostroví o to zábavnější. Totéž platí i o zdraví a na to navazujících soubojů. Boje s nepřáteli nabízí výzvu maximálně tak zpočátku a ještě na vyšší obtížnosti, ale časem se z vás stane mašina na zabíjení. A je to super. Vidíte ten posun, jak najednou máte hromadu zdraví, hromadu staminy, takže jde použít více speciálních útoků, ty máte navíc vylepšené a i silnější nepřátelé vás nevytrhnou z tance smrti. Naneštěstí je oněch druhů vašich protivníků žalostně málo a jediné, co se mění, je jejich barva (levelují společně s vámi), na druhou stranu ale každá těžší verze získá novou sadu pohybů. A pak tu je několik nepovinných bossů rozesetých po mapě, proti kterým je radost bojovat. Pár z nich je opravdu obtížných, má i několik fází a vyžaduje to od vás více námahy, než je obvyklé.
Pochválit můžu i české titulky. Jsou báječné, skvěle se snaží překládat těch několik dvojsmyslů a vytváří parádní symbiózu s dabingem. Ten je místy neuvěřitelně procítěný, sem tam neskutečně vtipný a člověk jen žasne, jak hra dokáže oscilovat mezi oběma druhy atmosféry. Naneštěstí hudba mi přišla spíše podprůměrná, hlavní téma zní celkem ok, ale po chvíli se ohraje a nic zapamatovatelného tu není. Graficky to pak vypadá více pohádkově, ale mně sedl tenhle stylizovaný vizuál. Potěšila i možnost vytvoření postavy, i když je škoda, že tu je na výběr jen z pár druhů vlasů a vousů.
Co se týče technického stavu, tak mi hra nikdy nespadla, i když na pár bugů jsem narazil. Hlavně fyzika si mnohdy dělá, co chce, což nepotěší hlavně u hádanek, které jsou často založené právě na fyzikálních zákonech. Také checkpointy jsou místy strašně daleko od sebe u dungeonů (kde nejde normálně ukládat). Neocenil jsem ani skoro minutové čekání při spuštění hry, až se ověří stahovatelný obsah. Jinak délka byla 63 hodin, ale to je i kvůli tomu, že jsem se snažil hru dohrát na sto procent.
Co asi tak můžu víc říct? Immortals: Fenyx Rising má sice pitomý název, ale jinak se jedná o skvělou hru, obzvlášť, pokud máte rádi řecké mýty a humor. A také nemáte problém s hádankami, protože na nich je to prakticky postavené. Za mě je tohle parádní titul, který v sobě mísí průzkum, boje a hádanky a to vše okořeňuje ještě vtipem a zajímavým příběhem.
[url=https://steamcommunity.com/id/lonelyfirewolf/recommended/2224320/]Škoda, že Season Pass skončil na druhé straně tohoto spektra…[/url]
