A Plague Tale: Requoin je hra, která v tobě zanechá silný dojem, ale cesta k němu je jedno velké utrpení. Příběh a atmosféra jsou naprosto skvělé a poutavé, což je vlastně jediný hlavní důvod, proč to člověk vůbec vydrží hrát až do konce. Bohužel celkový zážitek sráží neuvěřitelně frustrující hratelnost. Člověk neustále řeší, kam má vlastně jít a co má dělat, protože nápovědy postávající v rychlosti během cesty jsou v češtině s rychlým dabingem k ničemu, když člověk nestíhá číst titulky nebo dělá něco jiného.
Hra je plná uměle nataženého času – zdlouhavé plížení, otravné on-rails honičky, kde jen bezhlavě sprintuješ a čumíš přes rameno, a naprosto zbytečné komplikace tam, kde se daly věci navrhnout jednoduše. Extrémně otravná jsou i NPC (například Sophia), která mají zapnuté kolize, motají se ti pod nohami a v úzkých prostorech vyloženě překážejí. Když k tomu připočteme nedostatek surovin, který tě za každý neúspěšný pokus a zkoušení trestá nutností dělat tvrdý reset, a fakt, že tě hra celých 15 kapitol učí bránit se ohněm, aby tě na konci donutila dělat pravý opak bez jakékoliv logiky, je to na mašli.
Vrcholem všeho je zbytečně složité klikací menu při zapínání hry a technické chyby – mně osobně se to na samém konci u hrobu Huga seklo, takže mi zbývala jen černá obrazovka a hrající hudba, což mě donutilo ten konec raději přeskočit, než abych to celé absolvoval znovu. Hru jsem dohrál s tím, že příběh za to stál, ale hraní samotné mě většinou jen sralo.
A Plague Tale: Requiem – Review
A Plague Tale: Requiem is a game that leaves a strong impression, but getting through it is pure agony. The story and atmosphere are genuinely great and compelling, which is basically the only reason to keep playing until the end. Unfortunately, the overall experience is dragged down by incredibly frustrating gameplay. You constantly find yourself wandering around, having no idea where to go or what to do, because environmental clues and quick dialogue hints during movement are completely useless if you miss them or can't read fast enough.
The game is full of artificially padded playtime—tedious stealth sections, annoying on-rails chase sequences where you just blindly sprint and look over your shoulder, and completely unnecessary complications where things could have been designed much more simply. NPC collision mechanics are a nightmare; companions like Sophia constantly get in your way and block you in tight spaces. Add to that a scarce resource system that severely punishes experimentation and failure, forcing you to hard reset, and the fact that the game teaches you for 15 chapters to use fire for survival only to abruptly force you to do the exact opposite at the very end without any logical indication.
To top it all off, even booting up the game requires an unnecessarily annoying multi-step click-through menu, and technical bugs are ever-present—my game literally froze right at the end by Hugo's grave, leaving me with a black screen and music playing, forcing me to skip the finale rather than replay the segment. I finished the game because the story was worth it, but actually playing it was mostly just an endless source of frustration.
