Za devatero horami a devatero řekami, v jednom chátrajícím sídle, žil čaroděj, který byl sám. Ovšem se zčistajasna objevila ještěrka, která se stala čarodějovým nejlepším kamarádem. Samozřejmě, tento příběh by byl stejné klišé, jako spousta jiných pohádek, jež vám bývalo vyprávěno na dobrou noc, a jelikož ještěrka nemá život věčný, vlastně ještě kratší než člověk, tak i ona musela odejít do věčných lovišť. Ale nenechte se mást, kouzelník ještěrku dokáže oživit. Avšak při těchto nekromantských hrátkách ještěrka nabývá na schopnosti a to přenášet svojí duši do jiného předmětu. Toto se uplatní, když zčistajasna ožijí všechny bytosti v sídle a ještěrka má před sebou úkol snít prokletí z kouzelníkova domu.
Jak už můžete slyšet už jen z tohoto úvodu, tak lze poznat, že dnes recenzovaná hra Wizard’s Lizard: Soul Thief moc na příběhu nestaví. Jedná se totiž o rogue-lite titul, kterému dominují hlavně prvky po stránkách hratelnosti. Ovšem mě nechte vám všechno osvětlit.
Hra je od tvůrců ze studia Lost Decade Games a Soul Thief slouží jako spin-off k počinu Wizard’s Lizard. K jeho hraní však znalosti ze hry předešlé mít nemusíte. Jak jsem se zmiňoval předtím, toto indiečko na příběhu moc nestaví. Je tu naopak hratelnost, kterou se nás autoři snaží přesvědčit o tom, že Soul Thief bychom neměli zavrhnout, a ono to kupodivu funguje. Vaše ještěrka, kterou ovládáte, umí přenášet svojí duši do jiných nepřátel, což značně nahrává dynamičnosti gameplaye a hlavně k vaší taktice. Když tedy vkročíte do místnosti, kde je plno nepřátel, začnete se přemísťovat do těl jako o život. Bohužel, se mi i tak zdálo, že autoři možnosti přemísťování mezi charaktery dostatečně nevyužili. Dokázal bych si tuto funkci daleko lépe představit i u puzzlů, tomuto faktu ani moc nenahrávají místnosti, které jsou po každém dalším spuštění regenerovány zcela náhodně. Mám tedy dojem, že autoři něco jako puzzly do hry zaimplementovali, ovšem ne moc působivě, jelikož na jednu menší hádanku jsem narazil, potom co jsem hru hrál asi po desáté, ale tu jsem přešel po deseti sekundách s prstem v nose, čili žádná sláva.
Jedná se o titul rogue-lite, což znamená, že žádné ukládání, žádné prominutí. Umřete a začnete od začátku. Na to se váže vyšší obtížnost, která vám dá hlavně zezačátku zabrat, může za to učení se přesunu duše do jiného těla. Ovšem jakmile si tuto část hry více osaháte, tak pak se schopnost stává docela intuitivní, že později nemáte problém.
Jak jsem nakousl – ač už jste kdekoliv a umřete, jedete krásně od začátku. Hra má v momentální fázi Early Access tři veliké levely. Každý level je rozřazený na místnosti, kde sháníte klíče, těmi otevíráte další místnosti, či truhly, bojujete s potvorami, dostáváte se do jejich těl a díky tomu opět bojujete s monstry. Hra ve své podstatě připomíná svého konkurenta v tomto oboru a to The Binding of Isaac.
Audiovizuální stránka si vede dobře. Kreslená grafika neuchvátí a ani neurazí. Dílo se obchází bez glitchů a bugů, což je úctyhodné na poměry předběžného přístupu, ve kterém se momentálně hra nalézá. Hudební podklad se až na bossfighty téměř opakuje, naopak při bitvách s úhlavními protivníky hudba graduje a vy se bavíte. Co se týče zvukových efektů, tak vše je vedeno téměř k úplné roztomilosti. Všechno je strašně milé a hezké.
